Březen 2007

únava mozkových buněk

29. března 2007 v 16:59 stalo sa... možná =o)))
Vážení a milí... bude tomu již měsíc, co jsem tento blog naposledy aktualizovala, což je doba dosti dlouhá a mé já si je této chyby dobře vědomo. Musím vás ovšem zklamat, jen tak sem něco nepřidám. Můj čas je v poslední době využit do poslední minuty, možná i vteřiny, takže aktualizace se teď konat skutečně nebude. Navíc mé mozkové buňky fungují momentálně POUZE na heso stranger, z čehož plyne, že nic jiného nejsem schopna vymyslet. Jen co bude má výtečná, o první místo se ucházející úvaha na toto téma dopsána a odeslána a mé buňky se nezvyklého náporu požadavků ve velmi krátké době vzpamatují a zregenerují, hned se vrhnu do práce a něco pěkného přidám... Zatím se loučím a doufám, že mi i přes momentální indispozici zůstanete věrni!!! Vaše krásná, kreativní, úspěšná, milá a v neposlední řadě skromná Martii:)
...čímž jsem to tady vlastně aktualizovala, takže teď vážně nic nečekejte! Maximálně vyjádření podobná tomu nahoře=o)) hehehehehehe

Waiting...but for what??

3. března 2007 v 16:10 Martii a její bujná fantazie=o)
To máte tak, něco zveřejníte, pak tam ten článek pár dnů, či týdnů máte pěkně na očích všech příchozích a pak ho stáhnete. Protože vám najednou dojde, že by ho třeba mohl někdo špatně pochopit, nebo že se tomu už třeba stalo a abyste zabránili pohromě, smažete ho. Říkáte si, že to bude lepší. Ale pak najednou na ten svůj blog koukáte a říkáte si, že je to hrozný, že poslední zveřejněný článek je starý skoro dva měsíce starej, ještě před odjezdem na Slovensko a to je teda fakt mazec:D Od tý doby se změnilo hrozně moc věcí, k dobrýmu pak třeba naopak ke špatnýmu. A prostě mi došlo, že jeden článek by některý věci ovlivnit neměl a když jo, tak je to špatný a taky...TAK AŤ!!! hehe... to potom ty věci za nic nestojí! A tak je moje "Čekání" zpět, v původní podobě! Vždyť jinak by to mohlo vypadat, že jsem se z tý lyžovačky nevrátila!!!!!!hehe
Neberte tohle moc vážně. Zase jsem jednou moc přemýšlela a byla tma a já nemohla spát. Tohle vzniklo...
Všichni neustále na něco čekáme. Ne ten správný okamžik, na úspěch, lásku, uznání, na někoho, kdo nám k tomu všemu může pomoct. Někdy toho dosáhnem během krátké doby, jindy čekáme déle...dlouho. Ne vždy úplně trpělivě, ale čekáme. A... třeba ani nevíme, na co. Nikdy nevíte, co přijde, ale tak nějak podvědomě můžete cítit, že něco ano. Nemáte nic, jen ten pocit a nezbývá...než čekat.
A ona čekala dlouho. Tak jako mnozí jiní nevěděla, na co přesně, ale něco potřebovala. Může to znít hloupě, ale ve skutečnosti to bylo vysvobození. Neměla se nijak zvlášť špatně, přesto potřebovala zachránit. Potřebovala zachránce. Ze začátku byla trpělivá, nic neřešila, brala všechno tak, jak to bylo. Nesnažila se nic změnit. Později začínala být zoufalá. Připadalo jí, že už to trvá moc dlouho, už jí to nekonečné čekání na cosi nebavilo. Ale nakonec i zoufalství pominulo, prostě to přešla. Zase nic neřešila. A...dočkala se. Dočkala se toho, na co tak dlouho čekala, konečně zjistila, co jí chybělo. Jakoby byla najednou zase volná, svobodná. Své "vítězství" si užívala. Usmívala se do všech stran a snad každý musel poznat, že se něco změnilo. Zase vypadala šťastně. Ale pak o sobě začala přemýšlet. O všem, co se stalo, o minulosti, o tom, na co tak dlouho čekala a teď... Uvědomila si, že vlastně neví, jestli je skutečně šťastná. Vysvobození přišlo, s ním i spokojenost, ale je vážně všechno tak perfektní, jak se zdá? Jak si myslí, jak by si přála, jak...čekala? Asi by si neměla stěžovat, všechno bylo krásné jako už dlouho ne. Přesto o tom přemýšlela, přesto se jí něco nezdálo. Přála si být šťastná, ale už to, že nad něčím takovým vůbec přemýšlela jí nedalo spát. Proč lidem prostě nestačí málo? Proč ve všem hledají něco špatného, nedokonalého? Proč nevnímala jen to příjemné a hezké, co zrovna měla?
Pořád na něco čekáme a když to dostanem, chceme víc. Jsme spojený, ale to nestačí, každý chce být šťastný. Ve chvíli, kdy by měla být ráda, za to, na co čekala, za všechno, co právě měla, nebyla. A nevěděla proč, prostě cítila, že je to málo. Že tomu něco chybí. A tak zase jen čekala, kdy, a jestli vůbec, se to změní.