Květen 2007

Změnááááá

29. května 2007 v 18:09
... a protože je venku krásně teplíčko, sem tam teda prší, ale jinak je krásně, tak jsem se rozhodla změnit pozadí (ale ne moje, na co to zas myslíš!?!?!)... a takhle to teď zůstane!!

Nestíhám

29. května 2007 v 17:49 | zaneprázdněná |  Martii a její bujná fantazie=o)
Tak je to tady! Není to sice žádný veledílo, ale zas tak úplně špatný to taky není. Abyste tomu rozuměli, to jsme takhle psali kompozici z češtniny a všechny témata byly publicistický. No já psala fejeton. A pokud chcete tvrdit, že tohle fejeton není, protože to není vtipný, nebo co, tak to máte smůlu, já to totiž vim, jenže jsem v těch dejme tomu 55 minutách nebyla schopná vymyslet nic lepšího. Třeba věřtě tomu, že v sešitě je to lepší, protože při přepisování jsem udělala ještě několik změn, který jsem si samozřejmě nezapsala (dokonce jsem přidala jeden odstavec, ale tak nějak teď vůbec netušim, o čem). No dost bylo keců... příjemné čtení... jo a abych nezapoměla....názory? sem s nima!

NESTÍHÁM


Testy, klavír, kapela, škola, Corale, angličtina, autoškola, rychle do sebe naházet oběd… a nebo ne, to už nestíhám…,sem tam trochu zábavy, ukázat se aspoň občas doma.
"Budeme muset do doučování zítra zase zrušit, mám toho teď moc a na tohle už mi čas prostě nezbývá. Snad za týden. Omlouvám se." Jenže za týden je situace úplně stejná. Možná… možná ještě horší, tentokrát totiž těžko hledám i ten čas na omluvu. A tak se musím rozhodnout. Dál se týden co týden omlouvat, nebo celé to doučování a tak i měsíční příjem UKONČIT?
Dobře, uznávám, že jsem si to zavinila sama. Mohla jsem si všechny ty aktivity rozvrhnout úplně jinak. Jenže znáte to - nechce se vám, později se to nehodí, pak na to zapomenete a za půl roku je vymalováno… A ty barvy mimochodem nejsou ani trochu veselé. Rodiče se najednou rozhodnou, že teď právě nebo nejpozději za týden (a ani o den víc) "Prostě půjdeš, přineseš si tu přihlášku a konečně si uděláš řidičák! 18 ti je už dost dlouho!" a aby dost jasně vysvětlili, že tentokrát to myslí OPRAVDU VÁŽNĚ, tak: "A jestli ne, tak ti to zařídim sama!" A je to tady! V tu chvíli mi totiž došlo, že ještě tak před 2 měsíci jsem měla času mnohem víc. Teď najednou na mě z každého rohu vyskakují vyčítavé, káravé pohledy a já začínám mí pocit, že se to prostě stihnout nedá!!! "Už to máš hotové?" "A co tohle, a támhleto a taky tamto a ono??" "Tys tam ještě nebyla? No to snad nemyslíš vážně!"
Tak třeba státnice. V plánu byly už na minulý listopad. Jenže… jenže to nevyšlo. Jsem si jistá, že jsem k tomu měla dostatek pádných důvodů, jen si teď zrovna na žádný nevzpomínám. dalším vypsaným termínem byl duben. Ale to mi zas po nátlakem začala ta autoškola a "milion" dalších věcí a taky jsem si najednou nebyla jistá, jestli na to vůbec mám (vždyť já už ani nestíhám vypisovat všechny argumenty)… no takže další přesun - na listopad? Když to vyjde…
Samozřejmě, že vím, že nemám absolutně žádnou šanci udělat a stihnout všechno, co chci a musím, ale zkrátka chci sama sobě dokázat, že na to mám, že zvládnu úplně všechno, že možná je cokoli. A tak lítám. Ne, vážně, poslední dobou mám pocit, že příležitostně dostávám ten dar - vznášet se vzduchem a navíc dost rychle. Jenže to má háček, bohužel se tam nahoře neudržím dlouho a dopady pak rozhodně nejsou měkké. Testy, klavír, kapela, škola, Corale, angličtina, autoškola, rychle do sebe naházet oběd… anebo ne, to už nestíhám… sem tam trochu zábavy, ukázat se aspoň občas doma… ale počkat, to už tady přece bylo. A pak že "dvakrát do jedný řeky nevstoupíš", já teda rozhodně ano, a řekla bych, že nejen dvakrát.Slyšeli jste někdy slovo KLID? Takové to krátké uklidňující slovíčko, neznáte? Ale to je chyba. To máte tak, prostě se na chvíli zastavíte, UKLIDNÍTE, potom nádech a výdech - POMALU (!!!) a pak si třeba všimnete toho, že dnes slunce svítí tak nějak jinak. No dobře, ono svítí pořád stejně, jenom někdy víc než jindy, ale ten pokus za to stojí, ne? A neříkejte, že na to nemáte čas! Já taky ne, ale tak si ho prostě udělám, někdy. Ono totiž nic jiného nezbývá. Tak jo, můžete se z toho nestíhání zbláznit, nebo třeba přestat spát (takový luxus si snad nemůžete dovolit) a nebo… nebo ZASTAVIT.
Teď si tak říkám, že to celé zní hrozně zmateně. Jenže ono je to naschvál. Ve shonu je zmatek a ve zmatku je rychlost, kterou vždycky někdo nestíhá, stejně tak jako já. A pak je všechno kolem nesouvislé a zmatené a nedokončené a chaotické jako tenhle fejeton. Tak.

Štěstí

17. května 2007 v 14:09 Martii a její bujná fantazie=o)
Někomu stačí ke štěstí málo… Tak znova, přečtěte si to ještě jednou- někomu stačí ke štěstí málo. Vždyť je to hloupost! Fráze! Nikomu nestačí jen málo. Skromnost totiž nepatří mezi časté lidské vlastnosti, alespoň jde-li o vlastní štěstí. Můžete tvrdit, že ano, že zrovna vy jste tím ctnostným vzorem skromnosti. Tvrďte si, co chcete, to je tak všechno,co můžete udělat. Stejně vám ale nikdo neuvěří. Dokonce vás můžou přesvědčovat o opaku. A… budete-li objektivní, přesvědčí!
Málo je totiž je totiž skoro stejně jako NIC a nic ve spojení se štěstím znamená SMŮLU. Znáte snad někoho, kdo by byl za ni rád?
Ono je vlastně přirozené chtít víc a víc. Je to naprosto logická stoupající řada lidských potřeb, snů a ambicí. Nikdo vám to nemůže vyčítat, všichni potřebujeme jít dál. Ve chvíli, kdy by se tahle logická řada zastavila, znamenalo by to zůstat na jednom místě. Žádný rozvoj ambicí, žádné sny a přání. Nikdo není stoprocentně spokojený, vždycky se dá najít něco, co by vás k tomu vytouženému absolutnímu štěstí mohlo posunout zase o kousek blíž. Kdo by se za ním nehnal? Šťastný člověk se má líp, je krásnější, protože to z něj jednoduše sálá, září.
…ten pocit je hrozně relativní, každý ho prožívá jinak, každý k němu potřebuje jinou dávku čehosi, ale nikdy ta dávka není malá. Jakmile se objeví to ono, co v nás ten slastný pocit vyvolá, rozběhneme se jeho směrem, neotočíme se zády a nenecháme to odejít, štěstí se prostě jen tak dobrovolně nevzdáme. Získáme něco víc, získáme možnost posunout se zase o kousek dál a přitom blíž. Dál od toho mála a blíž k úspěchu a štěstí. Kdo by po tom netoužil?
Ještě pořád vám stačí málo???....

Národní muzeum, Národní divadlo …a "Václavákem" třikrát tam a dvakrát zpět

17. května 2007 v 13:48 stalo sa... možná =o)))
Jako úkol na češtinu jsme měli napsat reportáž o výletě do Prahy, z úkolu se stala docela zábava a aby někdo jako Zůza nemohl namítat, že neaktualizuju, máte ji tady. Jen jsem se nemohla rozhodnout, jestli patří do "Stalo se... možná" nebo do "toho, co jsem sama stvořila" názor???


A tak jsme se u my dočkali. Sice až po lehkém nátlaku a argumentech, že do Národního se musí podívat prostě každý, že my jsme tam ještě nebyli a taky, že v rámci všeobecného vzdělávání by bylo záhodno pojmout to jako exkurzi v době vyučování (a to i za cenu brzkého ranního vstávání), ale dočkali.
Bylo to 24. dubna, svátek slavil Jiří, předpověď počasí - ne příliš příznivá. Ale přesuňme se rovnou do Prahy, cesta autobusem totiž proběhla bez problémů. Ještě před vystoupením všichni hlavu doprava, podívejte se na Olšanské hřbitovy, paní profesorka Vondrová se nás snažila vzdělávat už během cesty. Chvíli na to jsem už byli vypuštěni do víru velkoměsta a po kilometr a půl dlouhé procházce nahnáni do Národního muzea. 3 hodiny na prohlídku se zdály být příliš. Zhruba za hodinu jsme stihli narazit na mamutě hned u vchodu, o chvíli později i velkého mamuta, pravěkou chýš a některým se podařilo najít i Věstonickou Venuši (pro jiné se její umístění stalo záhadou). O patro výš jsme se jakoby nic prošli pod kostrou plejtváka obrovského, podívali jsme se přímo do očí několika žralokům a mineralogickou expozici jsme (snad omylem) minuli. Tím bylo muzeum pro většinu z nás prozkoumáno dostatečně, ovšem ne tak desítky butiků a knihkupectví na Václavském náměstí. Každý využil zbylý čas po svém.
Z Národního muzea jsme zamířili do dalšího Národního, tentokrát divadla. Jak jsme si v předešlých dvou hodinách prošli "Václavák" v celé délce, teď jsme si to mohli krásně zopakovat, a ne naposled. V divadle nás čekala prohlídka i s výkladem. Pan průvodce byl poněkud nervózní a tak mu plynulé vyjadřování dělalo trochu problémy, když nás ale následně zavedl až na samou střechu, bylo mu odpuštěno, o takovém výhledu na Prahu se nám předešlou noc rozhodně ani nezdálo. Po prohlídce opět Václavským náměstím nahoru k autobusu. Byl čas převléknout se do gala, jak si návštěva divadla žádá. Ve stísněných prostorách autobusu to ovšem nebyl zrovna jednoduchý úkol, někteří to raději vzdali a převlékali se venku, jen ať se všichni podívají.
Čas do začátku představení jsme zaplnili již třetí (teď už konečně poslední) procházkou dolů Václavským náměstím, potom třeba zastávkou v nějaké té pražské kavárně a následným úprkem po otevření nápojového lístku. Každý podle svého gusta…
A s úderem 19. hodiny konečně Dobře placená procházka. Výhled z druhé galerie? Velmi dobrý, jen těm postavičkám dole nebylo vidět do tváře, pokud jste ovšem nějaké postavy vůbec zahlédli. Lístky se sníženou viditelností dávaly totiž některým z nás možnost detailně prozkoumat tamní sloupy, třeba vypůjčeným divadelním kukátkem. Hudební stránka této "jazzové opery" byla ale výborná.
Po skončení představení jsme si ještě přešli Karlův most (to aby těch pražských památek nebylo málo) a rychle naskákali do přistaveného autobusu. Cesta domů už byla poklidná a po náročném dni ve jménu spánku.

S igelitkou po městě=)

5. května 2007 v 15:42 stalo sa... možná =o)))
To jsme takhle jednou byly s Werčenkou v Ústí na kocertě PIDILIDÍ, žádná afterparty se vzhledem k organizačním schopnostem jistého Pídi nekonala a my musely odejít dřív, abysme stihly poslední vlak. (Mimochodem tentokrát jsme sedly do správnýho a dokonce jsme úspěšně dojely domu:)). Koncert se nám samozřejmě líbil, i když je pravda, že s nazvučením a bez angíny je to lepší. Poslechly jsme si GENERACI, pak PIDILIDI a nakonec zase něco málo z GENERACE, poslední kapelu jménem Kompot jsme už nestihly (podle slov pana profesora Škarky jsme však o nic nepřišly:)))). Ale popořádku...
Zdálo se, že nastal čas vydat se na nádraží, tak jsme se jednoduše zvedly a chtěly zrealizovat kvapný odchod, ALE... všechny možné východy byly zamčeny!!! Snažily jsme se lomcovat, kopat, bouchat, dokonce jsme celou ústeckou hudebku prolezly...a nic... Nezbývalo než si nešťastně sednout do křesla na chodbě a oddaně čekat na pomoc:) Naštěstí se za chvíli objevila paní a povídá: "Chtěly jste ven??", stačilo přikývnout a byly jsme vysvobozeny!!! Jak jednoduché, koho by to bylo bývalo ještě před pár minutami napadlo???:)
Času jsme měly relativně dosti, takže jsme stihly vnímat i krásy tamního okolí. Cestou z náměstí dolů na nás najednou začal někdo mluvit. Jakmile jsme se ale otočily a k tajemému řečníkovi vzhlédly, přestal. Nebo spíš ne úplně, mluvil dál, ale jen tak pro sebe. Zdál se spokojený, ale podle řečí to nebyla tak úplně pravda. Procházel kolem nás a povídal: "To je život tohle... to je hrozný, teď už mi nezbejvá než chodit s igelitkou po městě. To je hrozný. Ale hlavně, že mám co jíst, to je dobře. Jinak můžu jenom chodit s touhle igelitkou tady po městě. Ale jídlo to mám, to jóó...." atd. atd.
Chvíli jsme se za ním s Werčenkou neveřícně dívaly a pak jsme si uvědomily, že se vlastně máme docela dobře. Můžem si totiž dovolit mnohem víc než jen "chodit s igelitkou po městě" :), domu jsme jely vlakem, přes rameno taška (nikoli však igelitová) v ní mobil (Werčenka sebou měla dokonce DVA:)), na nádraží jsme si dokonce koupily pití a i na jídlo jsme měly!
A z toho všecho plyne jedno velmi zajímavé ponaučení: "Dokud máte na práci víc, než jen chodit s igelitkou po městě, jste šťastnými lidmi a až jednou nastane čas, kdy se to změní a igelitka bude jediným vysvobozením, udělejte cokoliv!!!! Zjistíte, že jsou i jiné možnosti =o)...škoda, že jsme takhle neporadily chudákou pánovi...