Červen 2008

Jablonský medvídek 2008

10. června 2008 v 20:19 | rozklepávač kolen a roznašeč paniky...tedy já |  stalo sa... možná =o)))
Nějak mě to psaní začalo po dloooouhé přestávce bavit a navíc mám teď mraky času, takže jsem se opět rozhodla se vámi podělit o zážitky, a že jich teda bylo.
Znáte to, pořád nuda a pak toho najednou během jednoho víkendu navalí, že si musíte (ač neradi) vybrat. Přesně tak to bylo teď. Kryl 14. ročník Jablonského medvídka, 1. Jam rock a mezinárodní hudební festival v Letohradě (hlavně Nabucco v sobotu). Podle mě to byl dost podraz (co se týká Jam rocku), medvídek je totiž každej rok ve stejnou dobu...první červnový víkend a tohle byla čára přes rozpočet, chyběli lidi na organizaci, ochotníci k soutěžím pro děti a koneckonců i ty lidi, který by šli rádi na oba festivaly, ale vybrali si ten komerční. Mě osobně to dost štvalo, byla jsem totiž mezi tou menšinou, která by ráda oboje, ale když prosákly informace, že by měl být letošní Medvídek ten poslení (tahle kachna se naštěstí následně vyvrátila), bylo rozhodnuto. Samozřejmě jsem si vyslechla řadu posměchu ohledně výběru, ale zkrátka, kdo nezažil, nepochopí. Noční "sejšn" jsem si nechtěla nechat ujít, stejně tak i koncert Marienu a v sobotu Epy de Mye a vůbec celou tu atmosféru. Marien hráli v pátek, výborně jako obvykle, balzám pro uši, zábava, krásný melodie...co víc si přát. Oficianí program končili Ag flek, což bylo taky krááááááásný, zvlášť když nakonce zahráli Carpe diem. Pokračovalo se až do raních hodin u ohně. Asi bych měla dodat, že my jsme tam tak dlouho nevydržely, z celovečerního sezení na lavičce totiž neuvěřitelně bolely záda, měla jsem pocit, že se už nikdy nepohnu. Zvedly jsme se někdy po 3. a pádily se trochu vyspat. Ráno jsme měly být u koupaliště proklatě brzy. Slbíly jsem totiž Markét, že budem dělat princezny, aby měly děti zábavu. Nutno dodat, že my se teda rozhodně nebavily. Nejdřív jsme tak trochu zaspaly a pak se snažily se na dětičky usmívat a pořád dokola sbírat ty tenisáky. Navíc mezitím v koupališti probíhal souboj netradičních plavidel (pod taktovkou Epy de Mye) a my o to přišly.
Je tu ještě jedna věc, na kterou jsem zapomněla, hodil by se snad i nadpis "Jak jsem se zas vrátila" popřípadě "Jak se mi zas klepaly kolena"....aaaano správně, zase jsem hrála (nebo spíš zpívala) s yo-yo efectem. Zůza se zeptala a já souhlasila, měly to být jen moje milovaný Ovečky, srdcová záležitost. Nakonec to "odneslo" ještě Břímě, něco málo v Sám ví líp, ale kolena se mi nejvíc rozklepaly u Say hallelujah od Tracy Chapman, jojo i na tuhle došlo. Aaaaa dopadlo to celkem dobře. Ovečky myslim v pohodě, Břímě..no první sloka dobrý, druhá už horší, jakmile mi totiž Zůza začala prozpěvovat druhý hlas, v koncovkách jsem to pletla. Marsyase jsem se bála, při zvukovce jsme se totiž moc neslyšeli, takže to muselo znít hrozně, ale na koncertě to bylo lepší. No a nakonec ta Tracy...ufff Zůza to uvedla a mě bylo jasný, že jestli tam je někdo, kdo umí anglicky dobře, tak se mi pěkně vysměje (podle květinky mám totiž angličtinu strašně ráda a jsem v ní strašně dobrá, holka bláhová), nezapomněla taky říct, jak se mi vždycky klepou kolena, čímž to opět odstartovala. Měla jsem pocit, že musim do minuty umřít!!!...nicméně se to celkem povedlo, lidi to zřejmě bavilo a já, světe div se, jsem to bez úhony přežila. Pana zvukaře jsme si ale asi nikdo neoblíbili!!!
Po nás hrály Kapky, Zůza musela na svatbu (neeeee nevdávala se, na to má ještě čas, ale zpívala, vydělávala penízky), tak jsme se rozutekly. Já jsem se ale v 8 vrátila, spolu s Ivou jsme se těšily na koncert Epy de Mye. Já věděla proč, Iva možná spíš ze zvědavosti, nebo že by zapracovala Zůza?? Každopádně byli úúúúúžasný. Balzám pro uši, zábava, krásný texty i melodie, jako u Marien. Mezitím se už v zákulisí měla připravovat Bokomara, ale zrada, pánové se někde zdrželi...jak se následně ukázalo (lépe řečeno, jak jsem si později vydedukovala a nikdo mě o opaku nepřesvědčí) koukali se v hospodě na fotbal i panem namyšleným, věčně opilým s hvěznými manýry - Vlastou Redlem. Když už Bokomara začala hrát, hooodně mě zklamali, texty byly tak prostoduchý a hloupý, že jsem chvílema přemýšlela, že to prostě zabalim, ale chtěla jsem počkat na toho Redla. Nakonec jsme to s Ivou vzdaly po pár jeho písničkách, rozhodně neuchvátil, spíš tak jako Bokomara hodně zklamal!!! Dokonce jsme v něm našly i jednoho jiného kytaristu, ale o tom radši až jindy.
Celý Medvídek se vlastně vydařil. I když všem známé hvězdy nezazářily, Marien a Epy de Mye byli zážitkem na dlouho dopředu a já se už pěkně těším na příští ročník.

Konec a zároveň taky začátek

6. června 2008 v 10:46 stalo sa... možná =o)))
Chtěla jsem psát o té druhé polovině roku, jak jsem slíbila, a já sliby plnim. Ale teď je tu něco důležitějšího...něco neuvěřitelnýho, úžasnýho a při tom i smutnýho.
Moje druhý já, moje spřízněná duše, květinka, příšera, nebo, chcete-li, Zůza odjíždí. Nebude teď mít moc času, spíš tak nějak žádnej, ale co je důležitější, právě se jí plní její sen. Udělala pro to hrozně moc a i když se v únoru zdálo, že to bylo (pro letošek) k ničemu, teď se všechno obrátilo. Možná úplnou náhodou, možná právě pro tu snahu... jenže mě najednou dochází, že už nikdy nic nebude jako dřív. Jasný, odmaturovaly jsem, každá jsme se dostaly na školu jinam, ale pořád jsme ještě měly před sebou prázdniny a tím pádem čas se na ty změny připravit. A najednou ten čas nemáme. Teď už je ten konec jedný etapy fakt tady, z ničeho nic. Znamená to, že už si nezajdem jen tak v týdnu do Marvelu, neprokecáme spolu coralovou zkoušku, nepodíváme se na sebe při Teach me the blues, nedáme si "...skotskou pusu na tvou skotskou tvář...", na to všechno nebude čas. Ale nejvíc se bojim, že zmizí ta spřízněnost, to společný, budeme od sebe moc daleko.
30. června jedu do Prahy, pravda, moc se mi to nehodí, měla jsem být tou dobou u zubařky, a taky vůbec netušim, jak se dostanu domu a jak se tam vyznám, protože já prostě Prahu nemám ráda, ale jedu. Jsou totiž věci, který si ujít nenechám a to je právě Zůzy první představení. Oficialní začátek novýho života.
Když se na nás (nebo spíš do nás) podíváte, zjistíte, že jsme každá jiná. Bývaly jsme black and white na první pohled, pak se Zůza obarvila, ale pro vnímavé to zůstalo, jen se už teď nestačí dívat z dálky... Jediný, co chci tímhle vším říct je, že mi prostě bude chybět. A že si to zatim nedovedu moc představit.
A Zuzi? Přeju hodně štěstí, držim ti pěsti a....OPOVAŽ SE NA MĚ ZAPOMENOUT!!!

2007...aneb jak bylo loni

5. června 2008 v 17:13 | ta loni šílená |  stalo sa... možná =o)))
Loni v lednu jsem napsala článek...teda spíš zprávu, prostě takový shrnutí celýho předchozího roku...letos v lednu byl tenhle blog u ledu a tak přícházím s ohlédnutím zpět až teď. Přeju pěkný vzpomínání...
Leden 2007...nový rok začal (jak už to tak u slušných lidí bývá) oslavou, tedy Silvestrem. Nedlouho na to jsem zveřejnila článek "Co sa stalo, stalo sa", který mluvil za vše... Tak nějak se tam objevilo moje druhé, do té doby skryté, já...to šílenější samozřejmě
Potom únor a s ním má (opět mého šíleného já) cesta na Slovensko, s 10 lidma z nichž jsem znala jen a jen Kubu...a po tom týdnu v Tatrách jsme se poznali ještě o něco líp, i když ne na dlouho. No každopádně ten týden jsem si fakt užila a mám o pár kamarádů víc (a mám hrozně ráda)
Vbřeznu jsme se se Zůzou vydaly na maškarní do Jamnýho. Asi bych měla dodat, že se tam už radši ukazovat nebudem. Panák stál 10 korun a my dohromady nechaly asi 7 stovek, plus všechno to pití, co platil kdosi jinej. Jo a v březnu taky skončil jistý ne příliš dlouhý románek.
Na duben si moc nepamatuju, ale předpokládám, že jsem měla svou tradiční jarní depresi:), takže rovnou ke květnu... V Praze jsem tou dobou byla hned několikrát. Především v Muzeu hudby a na Bertramce a na Václaváku a taky v obchodech, hlavně teda v kabinkách a na pizze v Coloseu a na koncertě aaaa bůh ví kde ještě...Bylo toho dost. No a krom toho jsme měli v květnu s efectama DVA koncerty v Letohradě...
V červnu byla akce u Fídy, dál to přeskočíme, o červenci jsem toho na tenhle blog napsala dost a o srpnu vlastně taky. Tak jen nějaká fotečka...
...a tím bych zatim skončila, druhou půlku roku sepíšu zase někdy jindy

Hotovo

4. června 2008 v 20:20 | Martii |  stalo sa... možná =o)))
Tak moji milí, tady máte tu slibovanou aktualizaci...a slibuju, že se budu snažit to tady aktualizovat častěj než jednou za 7 měsíců...takže Zůzo, Weru a Adél, přeju pěknou zábavu...i když on ten článek dole moc zábavnej neni...

Zapomenout

4. června 2008 v 15:22 Martii a její bujná fantazie=o)
"Nechceme vzpomínat, ale neumíme zapomenout." …
Jsou chvíle, které si chceme uchovat v paměti na věky, chvíle, nichž si pamatujeme každý detail, které si neustále osvěžujeme a připomínáme a pak jsou i ty druhé okamžiky. U nich by bylo lepší, kdyby se vůbec nestaly, snažíme se je z paměti vymazat tak rychle, jak jen je to možné. A pak jsou ty, které si chceme pamatovat, ale přitom nás to vzpomínání hrozně bolí, zraňuje a zapomenout na ně zároveň prostě nejde.
Zapomenout. Přemýšleli jste někdy o tom, jak moc je to těžké, jak dlouho to trvá a jestli je vůbec člověk schopen zapomínat? Ne, lidi nezapomínají, odsouvají vzpomínky někam hluboko, ale pořád tam jsou, a sem tam (když už se zdá, že jej vyhráno) se najednou bez varování vynoří. Odpouštíme, umíme přebíjet vzpomínky současností, popřípadě budoucností, něčím momentálně hmatatelnějším, ale zůstávají tam…tam vzadu a čekají na svůj okamžik..na tu chvíli, kdy nebude čím vzpomínky přebíjet a minulost bude to jediné hmatatelné, to jediné opravdové. A tak se zase jednou objeví a my začneme přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby… a že možná tenkrát nebylo tak špatně, jak se zdálo, že bylo vlastně hrozně dobře, možná úplně nejlíp, každopádně líp než teď, a že nám to tak nějak i chybí. Alespoň ve vzpomínkách se snažíme vrátit čas. Vzpomínáme. Fantazie najednou pracuje na plné obrátky, až se už pomalu vidíme v realitě "kdyby" a zjišťujeme, že ta budoucnost (respektive současnost) mohla být docela pěkná, malujeme si to růžově, pěkně do detailů. Najednou vidíme tu obrovskou chybu, kterou jsme kdysi udělali. Jenže pak se (možná naštěstí) probereme, protože realita "kdyby" je naprosto nereálná, ta doba už je pryč. Vrátit ji neumíme, a k tomu, abychom udělali ten zásadní krok a zkusili to vrátit, nemáme dost odvahy. Ono ale stejně není jisté, že by ten krok k něčemu byl. Na druhou stranu bychom se vážně asi neměli vracet. Minulostí žít nejde! Je tu současnost, sice ne zrovna ideální, ale je teď, což se o minulosti říct samozřejmě nedá.
Po další chvíli přemýšlení "co teď" a "co kdyby" opět odsouváme vzpomínky tam dozadu a přikazujeme si zapomenout (po kolikáté už?), jako bychom nevěděli, že je to nemožné, že se stejně zase jednou vynoří a na nějakou dobu nám nedají spát. Neustále totiž myslíme na to, co bychom rádi zapomněli.
"Nechceme vzpomínat, ale neumíme zapomenout."